Teoretická a empirická rovina vědeckého poznání

Vztah teorie a empirie

Jak si jistě spousta z nás uvědomuje, důležitý je jak teoretický základ, tak zkušenosti získané praxí. Tak jako spousta činností, i vědecké poznání obsahuje jak teoretickou, tak empirickou rovinu. Reichel (2009) uvádí, že výzkum patří mezi nástroje metody vědy. Je poznávacím procesem, který vychází z nějakého systému poznatků (teorie), v jejich intencích prozkoumává skutečnost (empirické zkoumání), aby na základě zjištěného (empirické údaje, data) bylo dosavadní poznání pozměněno (rozšíření teorie). To se ale vzápětí stává zdrojem teoretických úvah o dalších souvislostech a problémech, čímž se objevují nároky na další zkoumání, a tak se teorie s metodami zkoumání vzájemně podněcují, teorie se obohacuje a metody zkoumání zdokonalují. Také z tohoto důvodu není žádný poznatkový systém definitivní, vždy je zde prostor pro další možná zkoumání. V procesu zkoumání tedy empirické poznatky rozšiřují dosavadní teorii, což ale generuje další teoretické otázky a problémy, které je dále třeba empiricky zodpovědět, prověřit atd. Prostřednictvím výzkumu je tedy vztah mezi teoretickou a empirickou dimenzí určité vědy obousměrný, opakovaný, jedná se o permanentní poznávací proces (Reichl, 2009, s. 18).

Empirická a teoretická rovina vědeckého poznání

Empirické poznání, které popisuje Slouková jako &vědecké&, se liší od &laického& &systémovou& povahou připravenosti, svou soustavností, a použitím řady prostředků, nástrojů, někdy i složité techniky. Zatímco při &laickém& či každodenním poznání je předmětem filosofické reflexe vztah interiorizovaných nazíracích, poznávacích, představových a myšlenkových schémat či &etalonů&, při &vědeckém& poznání kromě toho přistupuje otázka povahy poznání prostřednictvím &vložených& prostředků – vědeckých metod, nástrojů a přístrojů (zejména technické povahy) (Slouková, cit. 2016-04-29). Mezi metody empirického poznání lze zařadit následující tři, a to pozorování, měření a experiment.

Slouková vysvětluje, že teoretické poznání, přestože je popisováno jako oddělené či oddělitelné od empirického, je s ním hluboce propojeno, a je vždy namístě zkoumání poznání v polaritě empirické – teoretické. Stejně jako empirické poznání nelze ztotožňovat se smyslovým (má s ním určité shodné, ale i odlišné znaky), rovněž tak teoretické vědecké poznání nelze ztotožňovat s myšlením. Teoretické vědecké poznání je propracovaným (předem určeným) myšlenkovým procesem, jehož snahou je vytvořit ucelený systém postihující určitou oblast skutečnosti v soustavě pojmů, tvrzení, pravidelností, zákonitostí, tzn. jakožto teorii. Jako metody tohoto teoretického vědeckého poznání jsou nejčastěji uváděny: abstrakce, idealizace, zobecnění, třídění, indukce a dedukce, analýza a syntéza, analogie, modelování. Jako heuristiky někdy vystupují opět analogie, metafora, používání různých myšlenkových a obrazových schémat, cílený vhled a další způsoby např. využívající &práce& podvědomí, rozšířeného či změněného vědomí, vciťování, meditace, nebo naopak technik inspirativního generování atd. (Slouková, cit. 2016-04-29).

Použité zdroje

REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3006-6.

SLOUKOVÁ, Danica. Artikulace metod [online]. Dostupné z WWW: <http://filosofia.cz/mjs-mvedy-1vedmet.html>.

Napsat komentář