Afrika podle pravítka koloniálního úředníka

Afrika je kontinent označován za kolébku lidské civilizace. S touto informací se u nás seznamují děti již na základní škole. Kde se ale stala chyba a proč je většina států Afriky považována dnes za rozvojové země, proč jsou zde mnohem horší životní podmínky než na ostatních kontinentech, proč školství, zdravotnictví a ekonomická situace v porovnání s vyspělými zeměmi tolik pokulhává? Jednoznačnou odpověď samozřejmě nenajdeme, existuje spousta faktorů a spousta důvodů. Ovšem základní příčinu bych hledala u lidstva, které má schopnosti a možnosti svět vytvářet i měnit. V Africe probíhal vývoj samovolně až přibližně do 15. století, kdy započaly zámořské plavby, objevování nových území a kolonialismus. Kolonialismus představuje prostředek, jak rozšířit svrchovanost určitého národa za účelem zlepšení životní situace tohoto národa, objevení nových území, nových přírodních zdrojů, zdrojů pracovní síly, apod. V období 17. – 19. století se vyvinul díky probíhajícímu kolonialismu trojúhelníkový obchod, který probíhal mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. Z Evropy vyplouvaly lodě se zbožím do Afriky, kde toto zboží směnily za otroky. Následně v Americe byli tito otroci prodáni majitelům plantáží. Za peníze získané prodejem otroků nakoupili obchodníci produkty z plantáží a mohli je poté prodat v Evropě. Za utržené peníze opět nakoupili hotové zboží a koloběh se opakoval. Strůjci tohoto obchodování byli především britští obchodníci, kteří mohli rozvíjet své podnikání a investovat do něj. To poté bylo impulsem pro počátek průmyslové revoluce.

Od 19. století přestal klesat zájem o obchod s otroky a přestával být výnosný. Začaly vznikat zákony zakazující otroctví, které byly následně uplatňovány. Na přelomu 19. a 20. století započal známý „závod o Afriku“, kdy si evropské mocnosti rozdělily 90 % afrického území. Africkému kontinentu tak byla odebrána jeho vlastní identita. Hranice států vznikly na základě rozhodnutí koloniálních úředníků, kteří je narýsovali bez ohledu na místní příslušnost obyvatel k jednotlivým kmenům. Hranicemi byly uměle narušeny fungující komunity a byly naopak sloučeny ty, které spolu měly pramálo společného. Koloniální státy musely převzít jazyk, zvyklosti a měnu svrchovaného státu. Od 20. století probíhala dekolonizace těchto států a boje o nezávislost. Došlo k mnoha občanským válkám a při získání nezávislosti měly africké státy na výběr ze dvou možností, kterými je omezovalo tehdejší bipolární rozdělení světa. Mohly se přidat na stranu USA nebo Sovětského svazu. Vzhledem ke své minulosti začaly raději spolupracovat se Sovětským svazem a převzaly socialistický systém. Po úpadku Sovětského svazu v 80. letech se africké státy začaly přiklánět ke spolupráci se západními zeměmi. Africký kontinent prošel po vyhlášení nezávislosti mnoha konflikty a občanskými válkami, z nichž některé trvají až dodnes (např. konflikt v Dárfúru).

Afrika si prošla divokou historií, ovšem jen těžko můžeme soudit, jak by tento kontinent s nejstarším osídlením vypadal dnes, kdyby nedošlo ke kolonizaci a následné dekolonizaci. Co se týče současného vzdělávacího systému v Africe, i když je toto považováno za prioritní, stále není umožněno všem dětem chodit do školy. Školy navštěvuje více chlapců než dívek. I když roste počet dětí, jež začnou navštěvovat základní školu, všechny ji nedokončí. Vybavení afrických škol není ideální při porovnání s evropskými poměry. V současné době ovšem existuje spousta západních států a spousta iniciativ a projektů, které se snaží vytvářet a dlouhodobě udržet školy v Africe. Vzdělávání je považováno za jeden z nejlepších nástrojů pro boj s chudobou, se kterou se Afrika dlouhodobě potýká. Otázkou opět zůstává, jakým způsobem nejefektivněji pomoci, do jaké míry, zda či vůbec, vzhledem k tomu, že naše zásahy byly doposud (i když v době dekolonizace i s dobrým úmyslem) často více ke škodě než k užitku.

 

Napsat komentář